Twilight

Změna životů- 4.kapitola

Tak na přání v komentářích sem dávám další díl,doufám že se bude líbit :-)

Myslela jsem si že odejdu s neúspěchem,ale nakonec jsem se dočkala.Stál opřený o zábradlí terasy,a připadal mi jako socha.Měl bílou krásně mramorovou kůži a jeho oči byli rudé,ne ty karamelové jaké jsem znala.Dnes v noci mám víc štěstí než bych si zasloužila,nejenom že se zde objeví upír,ale je to upír kterého velmi dobře znám.Zůstal pořád stejný,vůbec se nezměnil,pořád měl své krátké a kudrnaté blond vlasy.Musím si s ním promluvit,ale kdo ví jak to dopadne.Zvedla jsem se ze židle a mířila jsem k němu na terasu,když jsem již byla skoro nahoře,tak jsem zavolala:“Jaspere,Jaspere“.A on když slyšel že ho někdo poznal tak rychlou lidskou chůzí se vydal k východu,musela jsem ho dohnat.Už byl venku,ale stihla jsem ho,viděla jsem jak odchází,tak jsem opět zavolala:“Jaspere Hale,počkej na mě,potřebuji si s tebou promluvit.To jsem já Bella.“

Všimla jsem si že hlídač co byl před klubem,tak ten tady již nebyl.Byli jsme tam pouze mi dva,v temné uličce,kde mě mohla čekat i smrt.Ale mě to nevadilo,byla jsem na to připravena.

Když jsem tuhle větu dokončila,tak jsem čekala.Jasper se zastavil,a otočil se.Když jsem ho viděla v baru,jeho výraz v obličeji byl tvrdý,s nikým neměl slitování,ale ted se jeho výraz změnil,byl nějaký jinačí.Konečně prolomil to ticho a odpověděl:“Prominte ale asi jste si mě s někým musela splést.Je pravda že se jmenuji Jasper,ale ne Hale,jsem Jasper Whitlock.Bylo by pro vás bezpečnější kdyby jste mě nechala odejít,nechci vám ublížit tak mě nechte jít.“

Já jsem se ale nevzdala,a tak jsem znovu začala se vzpomínkami:“Když si nepamatuješ na mě,tak to chápu,ale že si nepamatuješ na Alice..Byli jsme rodiny Jaspere,ty a Alice jste se přidali ke Cullenovým,a poté jsem k vám přišla já,a stala jsem se součástí vaší rodiny.Vzpomen si Jaspere,vzpomen si na svoji Alice.“

Vrátil se mu ten chladnokrevný výraz a jenom řekl „Ne“ a zmizel.Použil svoji upíří rychlost aby odsud utekl.Takže skvěle,já jsem právě zničila jedinou možnost,kterou jsem měla abych nás zachránila.Jediný upír který mi mohl pomoc,přede mnou utekl a již se nevrátí.Ne ted se musím hlavně odsud dostat,ted už to tady opravdu není bezpečné.Tak jsem se pomalu vracela k zastávce na autobus,a připadalo mi jako kdyby mi někdo vzal celý můj svět,má jediná naděje je pryč,už nevím jak zachráním svou malou Reneesmé.Nastoupila jsem do autobusu a bez nálady jsem odjížděla pryč z města,domů.Málem jsem dokonce přejela svou zastávku a na poslední chvíli jsem vystoupila,když jsem byla za rohem tak jsem si všimla,že se v mém pokojíčku svítí,ale vždyt já jsem nenechala rozsvíceno.Ne to snad není možné,že zrovna dneska René přijde na to že jsem se vytratila z domu.Proč zrovna dneska,nejenom že jsem ztratila svou jedinou šanci,ale také si budu muset vyslechnout takoví to rodičovské domlouvání kde jsem byla,a co že mě to vůbec napadlo odejít takhle pozdě ven.Vážně jsem zrovna neměla náladu na naštvanou René,ale nějak to budu muset přetrpět.Co se dá dělat.

Ted už nemělo smysl lézt do pokoje oknem,když o tom věděla,tak jsem normálně vešla dveřmi.Vyběhla jsem schody a otevřela dveře do pokoje.Samozřejmě už na mě čekala na posteli.Už chtěla něco říct,ale zarazila jsem ji,musela jsem začít já : „Mami vysvětlím ti to.Dneska odpoledne jsme se ve škole domluvili že pojedeme na otevření nového klubu v centru,no tak jsem to přijala a jela jsem s nima.Vždyt se nic nestalo,jenom sem se jela pobavit a ted jsem doma a jsem zdravá a živá.“Bohužel jsem ji nepřesvědčila a tak to začala komentovat a pořád dokola mi říkala „že kdo ví co se mi mohlo stát,že jsem jí to měla říct,a co že mě to vůbec napadlo někam takhle pozdě jít bez jejího svolení,že o mě měla strach….a taky nezapomněla okomentovat moje oblečení.“,pak už jsem ji zarazila a řekla jsem ji že chci spát,tak konečně odešla.Vzala jsem si pyžama a šla jsem do koupelny.Svlékla jsem si tyhle příšerný věci a osprchovala jsem se,musela jsem si umýt i vlasy,šli mi totiž cítit na kouř z baru.Když jsem byla hotová tak jsem se vrátila do pokoje a začala jsem přemýšlet co budu zítra dělat,kam vůbec půjdu.Když v tom do pokoje vešla René s tím že mi zapomněla říct že mám domácí vězení na celý měsíc a že ráno mě bude autem odvážet do školy.Takže super,lepší den jsem nemohla mít.Nejenom že Jasper přede mnou utekl ale mám zákaz chodit ven a budu muset chodit do školy.Jak já jsem nechtěla do školy,když nevím co mě tam bude čekat.Ráno se budu muset podívat na rozvrh a ted radši půjdu spát.Doufala jsem že ve snu se opět sejdu se svým Edwardem,a zapomenu na dnešek.Tak jsem se ponořila do svého spánku.

Ale aby dnešek nebyl ještě lepší,tak tím jak jsem byla z noci vyčerpaná tak jsem tvrdě usnula neměla jsem žádné sny,takže žádné setkání s mým Edwardem.

Lépe řečeno jsem se ráno probrala bez nálada a musela jsem jít čelit škole,co jiného bych taky mohla udělat.

Už byl konečně konec týdne,všechny dny jsem strávila stejně.Ráno vstávání,pak škola a večer zase doma.Už mě to přestávalo bavit,sice se René snažila mi to zpříjemnit,ale mě to prostě nebavilo.A jako by to ještě nestačilo,tak za celý týden se mi vůbec nezdáli sny.

Dneska jsem přišla domů ze školy s trochu lepší náladou,byl totiž konečně pátek,takže mě čeká víkend.A to znamená žádná škola.

Neměla jsem co dělat,tak jsem si sedla do křesla a pustila jsem si televizi.Ani televize mě nebavila ale stejnak jsem ji nechala zapnutou a pak jsem vůbec nic nevnímala....

„Byla jsem v nějaké místnosti,nevím kde,rozhlížela jsem se a pak jsem ji viděla.Seděla na posteli a vypadala tak smutně.Hned jsem k ní musela jít a objala jsem ji,vždyt to byla moje sestra a nejlepší kamarádka,byla to moje Alice.Ale byla tak smutná,hrozně ráda bych ji pomohla,ale nevěděla jsem jak,vůbec si mě nevšímala a pak se to stalo.Konečně se na mě podívala a usmála se na mě,ale stejně to nebyla ta Alice kterou jsem znala.A konečně začala na mě mluvit:Víš Bello musíš mu dát čas,nemá to zrovna lehké.když je beze mě.Ale já vím že se určitě vrátí,vrátí se již brzy a pomůže ti,jen mu věř.

A pak můj anděl zmizel,ta místnost byla pryč.“

Já jsem seděla opět v křesle v obýváku a v televizi běžel nějaký pořad.Všimla jsem si že v chodbě je nějaký hluk,to mohlo znamenat pouze jediné René se již vrátila,ani jsem ji nešla přivítat.Pouze jsem zde seděla a přemýšlela jsem nad větami,které mi řekla Alice,hlavně nad tou jedinou…

"Že musím věřit,a on že se brzy vrátí"….Že by mé naděje nepohasly,že by pořád existovala aspon jedna naděje na záchranu.Hold musím počkat,ale nevěděla jsem že budu čekat tak krátkou dobu…..

nika říká
22.08.2010

zatim je to vážně napínaví a hustý



Vložte komentář


Jméno (požadováno)

Web

Příspěvek (požadováno)


Vytvořenou službou P-C.cz - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránek